Absolvovala jsem obor anglistika – amerikanistika na FFUK, učit jsem začala už v době studií a od jejich ukončení v r.1997 jsem pracovala pro řadu jazykových i jiných škol a vyučovala děti i dospělé.
Mám bohatou a úspěšnou zkušenost s přípravou na mezinárodně uznávané zkoušky, jako je B1 Preliminary (PET), B2 First (FCE) a C1 Advanced (CAE).
Mé poslední zaměstnání před otevřením soukromých kurzů bylo v pražské jazykové škole English Link, kde jsem měla možnost se seznámit s komunikativní metodou a také aktivně přispívat do metodologických schůzek vlastními nápady, ověřenými praxí ve třídě.
Od roku 2004 vedu „kroužky“ při 10.ZŠ Cyrila Boudy. Zde jsem měla možnost získat bohaté zkušenosti i s věkovou skupinou 6-8 let a výukou založenou na audio-orálním principu, tedy zcela bez čtení a psaní, přitom intenzivně a systematicky podle učebnic Playway s multisensorickým přístupem.
V červenci 2012 jsem absolvovala metodologický kurz zaměřený na současné trendy ve výuce jazyků v International House London, renomované jazykové škole s dlouhou tradicí ve vzdělávání učitelů. Ráda se účastním konferencí a webinářů zaměřených na výuku dětí i všeobecnou angličtinu dospělých studentů. Jsem členkou Asociace učitelů angličtiny České republiky.
Jakým stylem učímNestydím se přiznat, že jako kostru svých kurzů většinou používám učebnice – pečlivě vybrané učebnice, které musí i mne samotnou bavit – protože proč vynalézat na koleni kolo, když už týmy erudovaných pedagogů investovaly stovky hodin a roky zkušeností do dobře propracovaných materiálů, které rozšíří obzory nejen v angličtině jako takové.
Zároveň ale vždy platí, že učím studenta – nikoli že chci „odučit knížku“. Učebnice je dobrá služka, ale špatná paní. Je to kostra, ale moje hodiny nejsou hřbitov, kostnice ani národní muzeum, takže tu kostru žáci často ani neuvidí – připravuju tolik dodatečných materiálů a aktivit, které látku z učebnice pojímají z různých úhlů a různým stylem, že si student ani nemusí hned všimnout, jakým způsobem jsou s ní propojené. Například mohu hodinu zahájit několika nevinnými konverzačními otázkami ze studentova života, a teprve potom ho upozornit, že jsem ho bez jeho informovaného souhlasu právě přinutila použít v odpovědích ty drsné předložkové vazby, které mu v minulé hodině ve cvičení připadaly úplně nemožné.
Takže, na té kostře musí narůst živý organismus. Tohle společné zvířátko, které během hodiny se studentem vytvoříme, má velkou svobodu, ale zároveň to není nějaká příšera bez hlavy a paty. Do hodiny jdu s určitou představou, co si z ní máte vy jako student odnést, a kontinuálně prověřuju, že neztrácíme niť. Zároveň ale, pokud si zrovna chcete/potřebujete odnést něco jiného, jsem váš parťák – přičemž ani lekce, ve které se nečekaně stočí kormidlo někam na otevřené vody, protože student hraje World of Warships a rád by mne poučil o rozdílu mezi warship a battleship, se nesmí rozpliznout se pod rukama. Prostě makáte i ve chvíli, kdy se vám zdá, že si jen tak povídáme, protože jste se zrovna naléhavě potřebovali svěřit, jak vám včerejší krupobití pomlátilo výstavní rajčata nebo jak vám dali na auto botičku. (Ne, není to little shoe a pokud chcete lekci na míru na téma automobilismus / dopravní předpisy, klidně vám ji připravím, ačkoli řidička jsem sváteční.)
Moji studenti si myslí, že jsem trpělivá, ale není to úplně pravda – kdyby mne samotnou hodina nebavila, vylétla bych z kůže. Raději vždy odbočím, než abych musela zatínat zuby v nějaké slepé uličce. Paradoxně, právě proto, že jsem tak posedlý plánovač, nedělá mi problém improvizovat – protože repertoár způsobů, jak se dá učit angličtina, je v podstatě nekonečný.
U dospělých mi jako základna momentálně fungují knížky Roadmap. Líbí se mi, že nejedou tolik po gramatických škatulkách, ale spíš významových funkcích, a brání tak těm nesmělejším studentům zabořit nos do textu a myslet si, že když mám vyplněno, tak mám vystaráno. Dokud nepoužijete nějaký výraz opakovaně ve větě, kterou jste sami potřebovali říct, nestal se pravděpodobně součástí vašeho vyjadřovacího arzenálu a až se octnete pod palbou autentické angličtiny, nebudete po něm moci sáhnout.
Vždy však platí, že učebnice není dogma – pokud ve volném čase objíždíte mistrovské kurzy vaření slavných šéfkuchařů a rozzáří se vám oči, když se v učebnici objeví slůvko MasterChef, můžeme si hodinu okořenit recepty a třeba mi nějaký i můžete na příště natočit na video.
S většími dětmi a mladšími teenagery s oblibou sahám po materiálech Oxford Discover, které představují v angličtině látku z nejrůznějších předmětů (odborně se tomu říká Content and Language Integrated Learning). Baví mne, jak i ten nejnejistější začátečník ožije a rozkvete, když se třeba v lekci o výrobě zmrzliny naučí používat fyzikální termíny jako pevný / tekutý / zmrznout / roztát, nebo se dozví něco z paleontologie – protože kdo by neměl rád dinosaury! – než aby se po X-té mořil s nějakým otřepaným tématem jako My family. Jasně, někdy se bude muset naučit používat to -s ve třetí osobě – pokud možno rychle ;-) - ale kvůli tomu si opravdu nemusíme povídat o tom, že ráno jde sestra do školy… Rodiče někdy žijí v představě, že jejich potomek potřebuje doučovat, ale on se spíš potřebuje smysluplným způsobem pod rozumným vedením učit, a ne upoceně pokulhávat za blbě nastaveným a zmrzačeným učivem ze školy.
Ať už jde o mladšího či věkem pokročilejšího studenta, jde mi o jeho optimální rozvoj. A ať se jedná o jakékoli učebnice, nesmí být prehistorické a zaprášené – musí i při online hodině na obrazovce, obrazně řečeno, vonět a vzbuzovat touhu je prolistovat. Musí pomoci vytvořit zajímavé výukové prostředí, ne otravovat a omezovat.